Večer před odjezdem na Slovensko jsem nemohla usnout, jak jsem se těšila a ráno jsem jako vždy zaspala. Do autobusu jsem nastoupila jako poslední o 10 minut později, pak už ale nic nebránilo odjezdu.
Když jsme přijeli do Ružomberku nastalo vítání, objímání, povídání o novinkách. To netrvalo dlouho, protože už byl naplánován program a nás čekaly workshopy. Byli jsme rozděleni na 2 skupinky, které se vystřídaly v programu. My jsme měli první workshopy na téma chování před kamerou a tvorba scénáře. Po tomto programu jsme měli oběd a následovala druhá část. Přednáška o Valašce nás sice tolik nenadchla, ale dozvěděli jsme se mnoho zajímavých informací o místním folklróru. Potom jsme měli jít do města, ale bohužel to 2. skupina ve které byli i naši kamarádi nestihla, a tak jsme neměli s kým jít. Večer jsme se ještě učili slovenské lidové tance.
Další den jsme šli na Vlkolínec, což je kulturní památka UNESCO a je to vesnice z 18. století, kde trvale stále žije ještě kolem 20 lidí. Po obědě jsme jeli do Banské Bystrice do literárně hudebního muzea, kde nás čekaly 3 workshopy týkající se hudby, loutek a literatury. Většina z nás si nejvíc užila loutky, jelikož jsme si mohli vyzkoušet jak jejich vodění, tak mluvení. Večer byl ve sportovním duchu, ale já jsem se ho bohužel neúčastnila, protože mi nebylo dobře.
Pak už přišlo to, na co jsme se všichni těšili, tentokrát už jsme byli “profíci” a na natáčení jsme měli více času, a tak i naše filmy vypadaly profesionálněji, netřeba dodávat, že jsme si natáčení moc užili.
Poslední večer jsme měli diskotéku, která byla sice skvělá, ale provázel nás i smutek z brzkého konce.
„Keď to bolo krásne, tak sa neplače,“ říkala kamarádka, když jsme odjížděli. A stejně jsme brečeli. Možná právě proto, jak krásné to bylo. Jen aby už byl červen, kdy proběhne další společné setkání, tentokrát u nás ve Valašském Meziříčí.
Adéla Bártková, 8.A