Už jste někdy slyšeli legendu o tom, že na konci duhy se ukrývá poklad v podobě hrnce zlaťáků, které hlídá irský skřítek leprikon? Že tomu nevěříte? Osobně jsem měla příležitost přesvědčit se o tom, že je tomu tak. Díky projektu Erasmus + akreditace mi bylo v srpnu 2024 umožněno navštívit věčně zelenou zemi, Irsko, kde jsem chodila dva týdny do školy Centre of English Studies v Dublinu. Za tuto dobu jsem našla mnoho z toho bohatství, které se na konci duhy nachází.
Prvním zlaťákem z hrnce pokladu jsou sami Irové a jejich přívětivá povaha. Všude se setkáte s laskavostí a snahou pomoci, a to mnohdy ještě dříve, než si o ni řeknete. Důkazem toho je i to, že mobil ztracený v baru se mi navrátil dříve, než jsem zjistila, že ho nemám. Asi při mně stálo štěstí irského trojlístku. Jim, náhodný kolemjdoucí starší pán, který se sám od sebe pasoval na mého průvodce po přístavu Dun Laoghaire a vesnici Dalkey, mi vysvětlil, že jedním ze znaků Irska je „the welcome“ – tedy přijetí, přivítání. Tak mě Jim přivítal ve svém rodném městě a načerpala jsem od něj více historických a kulturních zajímavostí, než by mi dala jakákoli výuka. Mimo jiné třeba i to, do které hospody v Dalkey chodí Bono z U2 na pivo!
Za jednu z největších mincí irského pokladu považuji jejich tradiční hudbu a tanec. Projdete-li se večer po dublinském Temple Baru, což je čtvrť plná barů a hospůdek, uslyšíte odevšad zvuky tradičních irských rytmů. Stačí si vybrat, která melodie lahodí vašemu uchu nejvíce, a zapadnout do putyky. Počítejte ale s tím, že čím lepší hudba, tím plnější hospoda. A to plná hospoda neznamená, že si nesednete… to znamená, že si už nemáte ani kam stoupnout…Ocitnete se ale v jiném světě… tady to prostě žije. I když neholduji pivu a irského Guinessu jsem se ani nedotkla, místní atmosféru tradičních barů bych mohla nasávat každý večer…Cítíte se zde jako opravdový Ir a za chvíli už si zpíváte se všemi jejich profláklé šlágry jako Irish rover, Tell me ma, Galway girl nebo Molly Malone, smutnou píseň o dublinské prodavačce ryb z 19. století. Její sochu naleznete v Dublinu a prý to přináší štěstí, dotknout se jejího poprsí J Měla jsem možnost navštívit světoznámé představení Riverdance v místním divadle, show plnou irských rytmů a tance. Nezapomenutelný zážitek!
Vytahuji další pomyslný zlaťák Irska – jejich přírodu, faunu i flóru. Ve volném čase odpoledne a o víkendu jsem se snažila co nejvíce poznávat okolí a místní příroda mě nadchla. Nejen útesy na pobřeží, například v Bray nebo v rybářském městečku Howth, kde jsme viděli v přístavu i tuleně a racci zde dodávali správnou přímořskou atmosféru, ale zvláště hory Wicklow mountains. Hor už jsem pochodila hodně, ale něco takového jsem nikdy neviděla. V této roční době jsou hory celé fialové díky všudypřítomnému vřesu! Neskutečná podívaná, připomínající levandulová pole v Provence. Jako milovník ovcí si zde také přijdu na své – ovečky se pasou všude a pobíhají i v horách.
Každého, koho trochu zajímá historie, zaujmou v Irsku určitě i jeho bohaté dějiny vepsané do mnoha místních hradů, panství se zahradami, zřícenin a různých památek ať už v Dublinu nebo v okolí. Dublin sám o sobě nepůsobí nijak mohutně a útulnost zde nenarušují obří mrakodrapy. Dokázal si prostě zachovat svůj tradiční ráz. Zážitkem byla např. i návštěva pozůstatků klášterního městečka Glendalough, které bylo založené v 6. století.
I když mnohá výuka ve škole CES byla dost teoretická, z návštěvy školy jsem si přinesla i tak pár zajímavých tipů do výuky v oblasti metodiky anglického jazyka a digitálních nástrojů, ale také jsem se zdokonalila v komunikaci v angličtině. Nejzajímavější byly odpolední hodiny, kdy jsme se učili právě o irské kultuře – hudbě, jídlu nebo literatuře, ale nejvíce mě zaujala hodina o tzv. hiberno English, tedy místním irském dialektu, který je místy tak nesrozumitelný, že i rodilý Američan si musel někdy něco nechat zopakovat dvakrát! Většina lidí zde však mluví naprosto srozumitelně a bylo mi překvapením, že jejich angličtina je zvukově spíše podobná americké než jejich britským sousedům. Na každém kroku Vás v Irsku také provází dvojí názvy – jednak anglické, ale také irské. Irština je úředním jazykem Irska, ale ve skutečnosti jí skoro nikdo mluvit neumí a děti se ji učí ve škole tak, jako my se učíme cizí jazyk. Občas jsem se dověděla hodně překvapivé informace – ačkoli je zelená barva všeobecně považována za národní barvu Irska, původně jí byla barva modrá, která se dodnes používá pro vládní účely.
Ano, našla bych i nějaké stinné stránky Irska…v Dublinu je docela velké množství žebrajících lidí bez domova a mladých drogově závislých, místní lidé si také stěžují na špatně dostupné možnosti bydlení a extrémně vysoké ceny nemovitostí… A samozřejmě …ach to počasí! Českou republiku sužovala extrémní vedra, v Irsku byl na denním pořádku chlad, nekončící vítr (rada pro holky – dělat se ráno s vlasy nemá smysl!!), přeháňky tak rychlé, že si sotva stačíte otevřít deštník, ten vám vítr převrátí, a než dobojujete, je po dešti… O horách nemluvě… v nouzi jsem si na ruce navlékla i ponožky! Přiznejme si však – kdyby se v Irsku tak rychle nestřídalo slunce a déšť, nemohla by být pak ta krásná duha, kterou jsem tam viděla hned několikrát… a jak bychom bez duhy hledali ten irský poklad? Dublin je plný duhových symbolů, dokonce i přechod pro chodce zde byl v barvě duhy… Jaké však bylo pro mě překvapení, když jsem se ve škole dověděla, že nejde o zdůraznění irských tradic z příběhů o pokladu leprikonů, ale čistě o symbol hnutí LGBT…
Ať už se mi do Irska podaří vrátit nebo ne, tento zážitek se stal mým osobním pokladem a Irsko pro mě bylo pocitově jak druhým domovem. Tuto zemi jsem si zamilovala. Jsem ráda, že v rámci výuky budu moci žákům všechny tyto poznatky předat z osobní zkušenosti a např. Ha´penny most v Dublinu nebo Trinity College pro mě již nebudou prázdné pojmy z učebnice Bloggers. Vedení školy i organizátorům akreditace patří velký dík za to, že mi umožnili můj život i profesní rozhled obohatit o poklad irských leprikonů.
Hana Břoušková